Jdi na obsah Jdi na menu
 


O karkulce a vlkovi pošťákovi

4. 4. 2009

O karkulce a vlkovi pošťákovi

   Byla jedna holčička a ta se jmenovala Karkulka. Nosila totiž starý čepec po babičce, který byl červený, nesmírně jí slušel a říkalo se mu karkule. Měla ráda psy, a proto chovala doma dva vlčáky a také bernardýna. Běhala s nimi venku, a protože bydlela na vesnici, místa pro psí skotačení bylo dost. Krmila je a starala se o ně moc dobře. Když bylo potřeba vyřídit babičce z vedlejší vesnice vzkaz - někdo by poslal poštovního holuba, Karkulka na cestu vysílala své psy.
    “Baryku! Garyku! Henryku!” zavolala Karkulka a psi přiběhli. “Zítra má babička narozeniny. Půjdu za ní. Přinesu jí nějaké chlebíčky a také víno, abychom to mohly pořádně oslavit,” povídá Karkulka. Pak zvedla varovně prst a dodala: “Budete doma sami. Tak to tu pěkně hlídejte. A žádnou neplechu,” řekla a šla balit zásoby do batůžku.
    Ráno se obzor zbarvil do růžova, lehký větřík čechral orosenou trávu a škádlil listy na jabloních v zahradě. Karkulka si vzala batůžek, čepeček, rozloučila se s pejsky a vydala se na cestu. “Dneska bude den jako korálek,” pochvalovala si.
    Tam, kde kdysi býval les, vlnilo se pole máku dnes a cesta široká se vinula mezi rudými květy. Tudy spěchala Karkulka za svou babičkou na návštěvu a rudý čepeček se mezi květy úplně ztrácel. Mezi stonky květů, ukrytý, číhal na ni vlk. Nebyl zlý, byl jen hladový. A tak přepadával počestné pocestné. Nikdy nikomu neublížil, jen o jídlo ho obral a nechal ho zase běžet. Ale ve vesnici se ho báli. Kdepak makovým polem, to raději chodili oklikou přes les!
    “Dej sem jídlo!” vybafl na Karkulku a natahoval se po naditém batůžku.
    Ale Karkulka nezaváhala ani vteřinu a zavelela: “Sedni!”
    Vlk zkoprněl, sedl si na zadní, naklonil hlavu na stranu a tázavě zvedl ucho.
    “Jak to, že neutíká?”
    “Ty máš hlad, viď?” povídá Karkulka při pohledu na vyhublého šediváka. Rozvázala batoh a podala mu svou svačinu. “To ostatní je pro babičku,” a batoh zase zavázala. Vlk se do toho pustil s takovou chutí, že si ani nevšiml, že se Karkulka vzdaluje. Upřel na ni ty nejsmutnější vlčí oči, jaké uměl.
    “Nechoď pryč,” říkaly ty oči.
    “Odpoledne se tudy budu vracet. Když tu na mě počkáš, ještě ti něco dám.” Zamávala mu na rozloučenou a spěchala za babičkou.
    A jak to dopadlo? Inu, vlk na Karkulku počkal jednou a podruhé, pak už vyhlížel na kraji pole, kdy zase půjde k babičce. Netrvalo dlouho a Karkulka přijala vlka do své psí rodiny. A protože byl vlk nejen věčně hladový, ale také všemi mastmi mazaný, pasovali ho na poštovního vlka. Všechno vždycky pěkně vyřídil a babička ho měla ráda. Brzy si toho všimli i lidé ze vsi. Časem se přestali vlka bát a nakonec roznášel poštu pro celou ves - za odměnu dostával stehýnka, křidýlka, spoustu masa a jiných dobrot. A lidé ho měli rádi. Dokonce i pan hajný a to už je co říct! Nechal mu na ty dopisy ušít brašnu. Celou zelenou.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář